O mě

Jmenuji se Hana a je mi 30 let.  Pocházím z malebné jihomoravské vesničky Strážovice. Vesnice leží na jediném kopci široko daleko. Žila jsem zde necelých 28 let s malou přestávkou . A jak se můžu nazývat Moravačkou ve Středočeským kraji? Jednoduše. Můj táta si našel mojí mámu na Moravě, zamilovali se do sebe a pak se přestěhoval z malebné středočeské vesnice do jiné malebné vesnice na Moravu. Tady si postavili svépomocí dům, narodili sem jim dvě děti  a tak si tu spolu žili. Až je jeden z nich bohužel opustil. ( o tom třeba někdy příště)  to je ve zkratce, proč Moravačka ve Středočeském kraji. Více se dočtete níže.

Vystudovala jsem oděvní školu s maturitou ve Strážnici. Po škole jsem chvíli pracovala v restauraci a pak odjela nečekaně do Nizozemí, kde jsem strávila necelé tři roky. Po té sem se vrátila zpět do ČR a hledala práci. Jestli si někdo myslí, že najít práci ,když se vrátíte z venku, je sranda. Tak se dost pletete.

Vyvedu Vás z Omylu a to hodně velkého, pokud tedy nemáte štěstí nebo dobrý známý, kteří Vám práci dohodí. ještě než jsem se vrátila, zjišťovala jsem si všechny potřebné informace o tom, co vše musím za doklady,když se vrátím zpět do Česka. Takže mě čekali úřady, zdravotní,sociální atd. Abych od nich získala patřičný formulář, kde Vám vypíšou, že nikde nic nedlužíte a vše máte řádně zaplaceno. Tak já s natěšením, že tyhle všechny doklady mám sem odletěla a vrátila se zpět do rodné země. Hned na to mě čekala návštěva pracovního úřadu, kde jsem si sebou vzala pro jistotu všechny dokumenty, co jsem kdy a kde platila a já nevím co všechno. Byl to celý šanon. přijdu na úřad, řekla jim vše potřebné proč tam jsem a najednou na mě spustili. Kde máte ten a ten formulář a proč nemáte tohle a tamto. No děs. Když sem se jim snažila vysvětlit, že při zjišťování informací , co vše budou potřebovat až se sem vrátím, my jejich nadřízený řekl to a to. Tak mi paní řekla , že to není její povinnost mi něco vysvětlovat. Tak sem se snažila jít co nejmenší cestou odporu a vytáhla na ní můj šanon, kde jsem za ty necelý tři roky měla uschovaný všechny platby. A to sem neměla dělat. Paní mi dala značně najevo, jestli sem vůbec normální a snad si jako nemyslím, že ona by snad těmi papíry měla prohledávat a nedej bože snad něco kopírovat. Jestli sem se náhodou nezbláznila. To už mě ovšem zvedlo ze židle a slušně jí řekla, že pokud je pro ni problém se mi věnovat a slušně mi vysvětlit co vše mám udělat pro to aby obě strany byly spokojené, ať mi zavolá někoho jiného popřípadě nadřízeného, který se mi bude bez problémů věnovat. No to jsem si sáhla do živého. no nicméně jsem zjistila, že mi chybí pouze jeden formulář a na svoje triko, jsem si ho NL vyžádala sama, protože úřad práce by to měl na dlouho. Po asi dopoledni stráveným na úřadech jsem neváhala a poslala email s požadavkem na patřičný formulář na nizozemskou instituci a říkám Vám, do hodiny jsem s nimi měla vše vyřízeno. Nezbytné papíry mi přišly do 14-ti dnů a ejhle vše šlo najednou lehce. České úřady se nikdy se nikdy nezmění a ještě k tou když tam sedí známý známých a podobně. Nechala bych tohle úplně bez komentáře.

Asi do pěti měsíců jsem získala práci nedaleko od nás v nově otevřené restauraci kde jsem byla necelých pět let. Vážím si každého člověka, kterého jsem tam potkala. Každý mi něco dal a něco vzal. S některými jsem přítelem do teď a dodnes vzpomínáme na chvíle krásné i těžké, na lidi slušné a neslušné a všelijaké zážitky. V těch to necelých pěti letech se stalo hrozně moc událostí. Jedna životní a dost špatná pro mě jako ženu. Přišla jsem o mámu. V zimě 2012 mi odešla někam nahoru po dlouhé těžké nemoci a dá se říci , že ze dne na den, bez nějakého velkého upozornění. To je hold život. Musíme jít dál i když nás opustí i ti nejbližší. Něco zlý je k něčemu dobrý. A já dnes už skoro po pěti letech vím, že odchod mámy z tohoto světa bylo pro ni spíše vysvobozením a úlevou. Když sedíš a pořád jen čekáš na to co bude je strašná a ta bezmoc je snad nejhorší. Udělali jsme pro mámu to nejlepší co jsme mohli a rozloučili jsme se s ní jak nejlíp dokázali. Ale věřím tomu, že od té se dali věci do pohybu k dobrému a já sem možná Magor, ale věřím tomu, že tohle všechno co se začalo dít mi seslala sama máma . Pro někoho divné a bude si říkat, že jsem na palici, ale já tomu prostě věřím. Nic se neděje jen tak náhodou. 

Zůstali jsme nakonec ze dne na den sami tři, já , táta a brácha a museli jsme se naučit žít ve třech. Nebylo to jednoduché a trvalo dva tři měsíce než si to všechno sedlo a zajelo vše do kolejí tak, aby to nějakým způsobem začalo fungovat bez mámy. Na mě zůstali ženské práce, od A do Z a chlapi se starali o dům a vše co k tomu patří. Všichni si našli ten svůj život a snažili se nějakým způsobem fungovat. Každý měl svoje.  Asi po roce co máma odešla se u mě dostavilo nějaký vyhoření organismu. Začaly mi padat vlasy celkově imunita nic moc, pak onemocnění hrtanového čípku a s tím 5 týdnů v domácí péči na antibiotikách, Kde jsem pak asi  měsíc ještě docházela na vitamín C do žíly, abych se dala nějakým způsobem do formy a začala zase chodit do práce. Mezi mým návratem do práce po nemoci mi odešel jeden z mých nejlepších kolegů na dráhu podnikatele a mě přišel nový kolega. Nakonec to dobře dopadlo stal se mým nejlepším přítelem až do teď a doufám, že zůstane na vždy. A jsem opět u toho, určití lidé nám do toho našeho života vkročí za nějakým účelem. Mají nám něco do života vnést, popřípadě naučit nebo dát. Já si nesmírně vážím každého, kdo mi do života vstoupil ať v dobrém nebo zlém. Každý mi něco dal. 

V červenci 2015 se mi zničeho nic obrátil svět vzhůru nohama. Začalo to nevině jednoduše a bez nějakých velkých upozornění. A věřte bylo to a je to to nejkrásnější co mě v životě po tom všem mohlo potkat, A stalo se to ze dne na den a já dodnes vím, že v tomhle má prsty člověk , který mi taky jen tak náhle bez upozornění odešel. A já mu za to budu do konce svého života vděčná.

No a k tomu červenci 2015......... potkala sem člověka, který ve mě po dlouhé době vyvolal opět pocit bezpečí, pocit, že se zase můžu cítit jako žena na 1000%. Nevěřila sem ,že po tom všem, může ještě existovat láska na první pohled a že zrovna mě se tohle může stát. Já ale byla hodně opatrná a bála se , že je to jen nějaké cosi, co bude trvat jen chvíli. Ale ejhle ono už to trvá dva a půl roku. 

31.8.2017 ..... je to den , kdy se mi potvrdila moc krásná zpráva. A to ta, že čekáme miminko. Nejšťastnější den v mém v životě. Vidět tu malou kuličku ve čtvrtém týdnu těhotenství, neuvěřitelný zážitek.